Ovce patří mezi nejstarší domestikovaná hospodářská zvířata. Jejich chov však prošel v minulosti celou řadou nepříznivých období, které měly za následek snížení početních stavů, ale i dobami příznivými, kdy se jejich stavy na území Česka zvyšovaly. Například z celkového počtu 2 228 587 kusů chovaných ovcí v roce 1837 došlo k poklesu stavů v roce 1935 na 40 302 ks, následně se početní stavy ovcí zvyšovaly v období socialismu. Tento příznivý vývoj byl však ukončen v roce 1990, kdy bylo vykázáno 430 tis. kusů ovcí. Hluboký pokles mezi roky 1990 až 2000 byl zapříčiněn nízkými cenami ovčí vlny. Tato skutečnost pak měla za následek snížení stavů chovaných ovcí zejména na produkci vlny. Chovatelé ovcí se tak museli přeorientovat na produkci kvalitního masa, nicméně o příznivém vývoji ve stavu ovcí lze hovořit až od roku 2009, kdy je z vykazovaných údajů patrné, že v letech 2009 až 2013 došlo k významnému nárůstu početních stavů ovcí a beranů. V roce 2009 byl stav 183 tis.ks, v roce 2013 pak 221 tis. ks ovcí a beranů celkem. V témže roce byly nejvyšší stavy ovcí vykázány v Jihočeském kraji, následovaný krajem Středočeským (vč. Prahy) a Zlínský krajem. Orientace chovatelů na produkci masa znamenala přechod chovatelů na plemena s masnou nebo kombinovanou užitkovostí a v posledních letech i mírný nárůst plemen mléčných. V Československé republice byla produkce ovčího mléka a výrobků z něj doménou Slovenska. Je však nutné konstatovat, že i přes zvyšující se podíl chovatelů dojených plemen ovcí, zůstává produkce ovčího mléka na nižší úrovni. Příčinou mohou být vysoké investiční náklady na pořízení dojicí linky a velmi přísné hygienické podmínky procesu dojení, skladování mléka, ale i jeho následného zpracovávání. Obecně je chov ovcí poměrně nenáročný. Nároky na výživu, techniku a technologii chovu či ošetřování jsou v porovnání s ostatními druhy hospodářských zvířat menší. Vysoké počty ovcí jsou v podmínkách České republiky chovány především v marginálních oblastech, neboť jsou ovce v současné době veřejností vnímána jako zvířata pečující a udržující trvalé travní porosty, krajinu, ale i golfová hřiště. Zde se projevuje i jejich mimoprodukční význam a ovce se v povědomí lidí stává zvířetem přírodní a ekologickým umožňující trvale udržitelný rozvoj krajiny. Chov ovcí přetrvává především na malých farmách, s typickou sezónní produkcí, kdy nejvyšší počet narozených jehňat připadá na první část kalendářního roku. Stále více se rozšiřuje celoroční odchov na pastvinách, nicméně zejména v horských podhorských oblastech, kde se vzhledem ke klimatickým podmínkám v zimním období praktikuje zimní ustájení. K tomuto účelu jsou využívány staré i rekonstruované stáje a nové ovčíny, kde jsou doporučeny k chovu ovcí lehké dřevostavby, s ustájením na hluboké podestýlce. Tyto stavby musí respektovat normy, předpisy a obecně nároky ovcí z hlediska jejich welfare, platné pro chov ovcí v ČR a EU. Endoparazité provází chov ovcí od počátku jejich domestikace. U pastevních zvířat se endoparazitů, jak již dnes víme, nelze zcela zbavit. A také víme, že by to nebylo moudré. Cílem by mělo být dosažení rovnovážného soužití zvířat s parazity, aby parazité minimálně ovlivňovali zdraví i produkci svého hostitele. Na druhou stranou určitá stimulace organismu ovcí parazity je nutná. Předkládaná metodika si klade za cíl upozornit, jak této rovnováhy lze dosáhnout. A jak docílit této rovnováhy – to je úkolem této metodiky.